Prosinec 2017

Aragon

30. prosince 2017 v 20:14 | Laura se nejmenuji |  Novinky
Ahoj. Náš příběh s Aragonem je celkem krátký, to nic nemění na tom, jak byl úžasný a mliující kůň s velkým srdcem. :) Ano...byl. Další velká láska, na kterou nikdy do konce života nezapomenu. Můj vlastní první kůň, který vracel lásku jak jen mohl.
Byl to slovenský teplokrevník a tento rok by mu bylo 7. Měl dobrý rodokmen, ale on byl spíš takové trdlo.
Začalo to už někdy v roce 2014, co Natka (to je ta, kterou si máte pamatovat) v létě dostala koně Aragona. :D Když jsme se na něho byli podívat, musím se přiznat, že se mi moc nelíbil. :D Byl takový celkem malý oproti ostatním koním ve stáji, taky se mu tam říkalo špunt, i kvůli jeho bradavicím, a by hubenější. Natka s ním měla tréninky, ale trénovala i na jiných koních, s kterými se posouvala dál, ale když trénovali s Aragonem, zase ji to posunulo dozadu, protože on se taky měl ještě co učit. :D Nebo aspoň tak mi to bylo myslím řečeno. :D No prostě nebyl to kůň do vyššího sportu a tam Natka smiřovala, tak se rozhodli ho poslat dál. :) Jestli to vypadá, že z toho dělám nějakou špatnou věc, tak vůbec. :D Tak to prostě chodí a je to normální. Na co ho držet u sebe a nemít pro něho využití, když může dělat radost někomu jinému. :) No my s taťkou, nebo hlavně já, jsme hledali zrovna nějakého koníka. Byli jsme zkoušet hafloše Nostradama, který mi hned padl do oka, ale někdo nám ho vyfouknul. Možná to je dobře, protože bych nakonec jezdila western, ale anglie mě prostě baví víc. :D No a tak se k nám dostala nabídka, jelikož ho vlastni bratr (jo Natka je moje neteř, to vysvětlím, když budu představovat sebe), jestli bychom si ho nechtěli vzít. Tak jsem souhlasila a k narozeninám jsem dostala tréninky v té stáji, kde byl, abych si ho vyzkoušela a abychom si na sebe zvykli. První trénink byl totální katastrofa. :D Neuměla jsem vůbec pobízet v klusu, ani celkově pobízet. Nepobízela jsem holení, ale patama. Zlozvyky z JK, v kterém jsem jezdila rok předtím. Taky jsem neuměla "řídit" koně. V tom JK se prostě jezdilo do kolečka, ostatní koně šli tam, kam ten první, a když už ti tam nechtěl jít, prostě si ho tam otěží zatáhnul. :))) (tohle má být takový ten ironický smajlík) No prostě to byla hrůza. :D Takže hned když jsem přišla domů, trénovala jsem ty pobídky v klusu. Buď na Bessy, ale častěji tak, že jsem si dala sedlo na nějaké vyvýšené místo, sedla si do něho a vysedávala a přitom se snažila dobře pobízet ten kus plotu. :D No poslední trénink mi trenérka řekla, že kdyby byla něko cizí a viděla mě ten první trénink a pak až zas ten poslední, že by mě nepoznala. To byla pro mě neskutečná motivace, ani si to nedokážete představit. :D Když už jsme měli doma všechno nachystané pro koně, přivedla jsem si ho domů. Ano šli jsme pěšky, protože to jsou asi tak 3 kilometry. :D No ty začátky tady byly hrozné. Aragon nebyl zvyklý na pobyt venku a na všechny ty zvuky, takže byl taková srágora. Když jsem si později k němu přivedla Bessy, aby nebyl sám a nakonec tu je do teď, skoro zbořil celou ohradu jak se ji bál a utíkal před ní. :D Bobek. :D Taky když jsme trénovali, prali jsme se celkem spolu. Na lonži moc nevěděl, co dělat, tak chtěl utíkat. No po pár měsících práce to byl nejlepší parťák. Nikdy mě v tom nenechal, na lonži chodil krásně uvolněný i ve cvalu, byl i na akci vozit děti a byl úplně v klidu. Před prázdninami jsme trénovali parkury a ani jednou mě v tom nenechal, byli jsme úplně sehraní a byla jsem naprosto šťastná. :)
Pak jednoho dne běhali v ohradě a vratům od ohrady chyběly dvě desky. Bessy tou dírou v klidu proskočila a Aragon skočil za ní, ale už se tam tak úplně nevlezl. Vrata se mu zasekli na zádech, ale kozlama si je sundal. Bohužel si přitom pořezal zadní nohu. Rozřízl si obě šlachy, které tu nohu držely dohromady a díky nim mohl chodit. Co nejrychleji to šlo, jsme jeli na kliniku. Pán veterinář diagnostikoval zranění a řekl nám, co se bude dít. Narovinu nám řekl, že to bude náročné, ale že mu dáme dva týdny. Zároveň se s námi domluvil, že když se to nebude zlepšovat a bude se trápit, necháme ho utratit, abychom ho kvůli strachu z naší bolesti ze stráty netrápili bolestmi jeho. Po dvou týdnech nám zavolal, že se to nelepší a abychom se přijeli rozloučit. Byl to ten nejbolestivější den mého života.
Když jsme k němu přišli ležel, ale hned jak nás uvidel se pokoušel postavit. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Vidět vaši lásku jak se trápí... to je nepopsatelný pocit, kdy jediné co cítíte je smutek a bezmoc.
Prožili jsme spolu krásné chvíle a chci mu za to moc poděkovat. Doufám, že se máš dobře tam nahoře, ty špunte. :)


Laura se nejmenuji

Bessy

28. prosince 2017 v 22:07 | Laura se nejmenuji |  Novinky
Ahoj. :D
Tak jo, rozhodla jsem se, že než představím sebe, raději představím mé miláčky. Přeci jen tenhle blog bude víc o nich než o mně. :D
Chtěla bych začít s Bessynkou. V papírech má napsané Besi, no než se mi dostaly do ruky papíry (to bylo až tento rok v srpnu), jméno Bessy už bylo vžité a není to žádný rozdíl, takže není co řešit. :D Bessy je dovezená z Polska a ty její papíry jsou celkově dost bídné. :D Nemá tam žádný rodokmen, datum narození (jen rok dopsaný prupiskou) a jediné co tam je popsané fakt přesně je její flekaté zbarvení. :D Bývalí majitelé z Polska říkali, že je prý obsedlá a umí nějaké cirkusové kousky. Nejsem s ní od úplných začátků, co byla přivezená k jejim nynějším majitelům. (Máme ji u sebe v bezplatném pronájmu.) Když si ji přivezli, zjistilo se že neumí nic. Byla zlá na lidi, v boxe je chtěla rozmašírovat a pod sedlem byla naprosto příšerná. Tedy z toho, co mi říkali.
Přejdu na to, jak nás osud spojil. V tu dobu jsem chodila zároveň do jezdeckého klubu, kde jsem se seznámila s Dankou. Ta se o poníky, kde byla i Bessy, chodila starat už dřív. Jednou mi nabídla, jestli bych s ní nezajela na vyjížďku s poníkami. Samozřejmě jsem souhlasila, v JK jsme předtím byli jenom na jedné krokovce, a já jsem s tím nebyla spokojená, protože jsem si myslela, jak úžasný to jsem jezdec. Korektně (nemyslím tím, že teď jsem mistr, v jezdectví je pořád na čem pilovat) jsem se naučila jezdit teprv před dvěmi lety. Asi dva dny před vyjížďkou jsme si určovaly, na kom kdo pojede. Danka měla na starost syna od Bessy, Šimona, tak logicky jela na něm. Poté s námi ještě jela kamarádka Natka (je to má neteř, neděste se, počkejte si na článek o mě, vše vysvětlím, Natku si pamatujte, ta bude snad všude) a ta se bála, tak měla shetlanda Bajku, s kterou se pracovalo předtím už delší dobu, takže pod sedlem to zvládala. No na mě zbyla ta největší katastrofa, postrach všech. BESSY! Neměla jsem na výběr a řekla jsem si "Co by se asi tak mohlo stát, vždyť každý kůň je jezdecký, to nemůže být tak strašné.". No nevím na co jsem myslela a ani nevím proč jsem si myslela, že na každém koni se dá jezdit, asi mi nedocházelo, že je to někdo musí nejdřív naučit. Nastal den D. Přišly jsme do "stáje" (taková malá chajda) a připravily si koně. Ze začátku bylo všechno v klidu, jeli jsme lesní cestou. Tedy až na to, že Bessy se nechtělo jít. Z lesa jsme přišly na asfaltovku, kde Bessy nechtěla jít už vůbec, sedlo klouzalo na všechny strany a ostatní na mě museli pořád čekat. Takhle se to vleklo celou dobu, než jsme přišli na louku, která byla kousek od stáje. Danka řekla, že zkusí klusat nebo cválat, už nevím co z toho, protože Šimon byl teprv ve fázi přiježďování, narozdíl od Bessy, která pod sedlem tak často nebyla. Snažila jsem se Bessy naklusat, akorát ona byla na pobídky fakt tupá. No každopádně se mi ten cval/klus povedl. Tedy spíš jí. Rozběhla se a začla házet kozly ve snaze zbavit se mě. Já, jako začátečník jsem hned letěla. Měla trošku trauma a ani už nevím jak jsem došly zpátky. No od té doby jsem měla na starost Bessy. Než jsme zjistili, že to co celou dobu děláme nemá smysl, trvalo to celkem dlouho. Pak se začlo poměrně aktivně přiježďovat a vydrželi jen ti nejsilnější. No o Bessy jsem se dělila ještě s jednou kámoškou, akorát když se Bessy začla vztekat a zkoušet, co si může dovolit, hned to vzdala a prostě konec, že to zkusí jiný den. No tak nakonec jsem u Bessy zůstala jenom já.
Začátky byly celkem těžké, ale spíš kvůli toho, že jsme dělali hodně chyb. I přesto mě toho Bessy hodně naučila a za tohle jsem ji nesmirně vdečná.
Teď je z ní už docela jiný kůň. Ten co kdysi nechtěla chodit, zastavoval, když se na louce běželo byla poslední a celkově byla taková "zdechlá". Teď dovádí s ostatními v ohradě, občas ji nemůžu zastavit a má svoje oblíbené louky, na které se těší tak, že skáče a pocválává na místě kdykoliv ví, že se blížíme k její milované louce. Snaží se mi zdrhnout z pod ruk a běžet. :D Občas se bojím, že ji nohy upadnou. :D
Další kapitola Bessyina života jsou její kopyta... Už v Polsku měla těžké schvácení na předky, skoro i na zadky. Když byla u svých nynějších majitelů, každý rok se jí to opakovalo, protože tam jsme se o ty koně pořádně starali jen my, začátečníci.
Byly doby, kdy skoro vůbec nechodila, jak ji to chudáčka bolelo, ani jsme si to v té době neuvědomovali. :( Musela dost trpět, ani se ji nedivím, že byla taková zlá. No další nepříjemnost přišla myslím v létě roku 2015. V ohradě byla rozbitá karabina a část z toho se jí zabodla do kopyta. Samozřejmě ji z toho napuchala celá nožka. Asi po týdnu, kdy Bessy nechodila se zavolalo veterinářovi, který se ani nepřijel podívat a řekl, že to bude zas schvácení, ať ji zavřou do boxu dokud nebude dobrá a ať žere jen seno. 2,5 měíce byla zavřená v boxe s nateklou bolavou nohou a kopytem. Nebyla schopná se na ni postavit. Snad každý den až na pár vyjímek jsem tam chodila vykydat jí v boxe, podestlat, dát seno, čistou vodu, namazat chladivým gelem a zavázat tu nohu. Každý den jsem si s ní "popovídala" jako s nikým jiným. Majitelce jsem říkala, když jsem ji potkala ať zavolá veterináře, že to není normální. Po dlouho době konečně přijel... Musel ji otevřít kopyto a vyčistit ho. Chudák Bessy potom chodila dva týdny se sádrou na kopytě, ale už ji to nebolelo tak hodně, jako předtím. Šlo to na ní hodně vidět i na první vyjížďce, kdy měla nohu už v pohodě. :) Za tu dobu, co je u nás se ji už schvácení nevrátilo, ale pořád ji bolelo chození po tvrdém povrchu. No a tak jsme tento rok myslím v září pořídili botičky. Přála bych vám ji vidět, jak si v nich vykračuje po cestě a pro kamenech, jak si užívá cvalu po lesní cestičce. No prostě radost vidět vaši lásku jak je šťastná. :)
Po jezdecké stránce si s Bessynkou nejvíc užíváme rozmanitosti našich přírodních podmínek, ale občas i pracujeme na jízdárně a milujeme skákání. Taky se účastníme hubertových jízd po okolí a Bessy natrhává zadky i velkým koní svojí rychlostí. A taky mě zlobí, když se snaží rvát dopředu a rve mi ruce. Hajzlík malý. :D
To bude ode mě o Bessy teď asi vše. Bessynka je prostě malá láska, která občas pozlobí, ale má velké srdce a je to snaživka. :) Dokud se nepředstavím, budu používat rádoby vtipný podpis. :D Jo ještě vám tady hodím společnou fotku z letošního huberta. :)

Laura se nejmenuji ;)



Co teď?

28. prosince 2017 v 18:03 | Laura se nejmenuji |  Novinky
Tak jo… Byla to celkem dlouhá doba. :D 2 roky od posledního článku. Asi se stal zázrak, ale vracím se zpět k psaní článků na tento blog.
Pravděpodobně jste tady noví nebo si už nepamatujete, o čem jsem psala. Radím vám si to přečíst, pěkně se pobavíte. :D Ale taky asi zaznamenáte jakýsi přechod myšlení. :D Změny v mém životě asi moc nezaznamenáte, protože jsem nepsala tak úplně o mém životě, ale spíš o něčem, na co jsme si s kamarádkama hrály. :D Raději to vysvětlím… Tenhle blog vznikl, když mi bylo myslím 10. Každý školní den v družině jsme si hrály, že žijeme v jiné zemi, máme jiné jména, jiné postavení ve společnosti a jiné schopnosti. Uměly jsme ovládat vítr. :DD S kamarádkou, která si v tu dobu říkala Mich, jsme chtěly být spisovatelky, tak vznikl vlastně náš bájný svět Etella a všechno kolem toho, tak jsme začly psát blog. Připadalo nám to jako super ukázání se světu a předvedení našeho "spisovatelského" talentu. Jistě. Pokud si přečtete od začátku všechny články, které nezaberou moc dlouho, asi líp pochopíte, co teď vysvětluji.
Když se na to dívám zpětně, nevím jestli se smát nebo brečet. I přes to ty články, pro mě spíš moje poznatky a zaznamenání myšlenkových pochodů, mazat nebudu. Bylo by mi to líto a je tam prostě vidět ta změna uvažování a pohledů na různé věci. Je to taková trošku srdeční záležitost. :D
Co bude teď? To je hodně dobrá otázka, na kterou mám odpověď.
Myslím, že někde dávno jsem psala o mé facebookové stránce o koních. Nemělo to moc velký úspěch a i mé příspěvky byly naprosto o ničem. Byly bez ducha. Nějak tak bych to asi řekla. :D Neměly žádné "poslání". Od té doby, co jsem začínala v jezdeckém klubu,co jsem poté začla chodit k soukromníkovi starat se o "mého" poníka Bessy, se toho u mě ve světě koní hodně změnilo. S Bessy jsme pořád spolu. Jinak by to ani nešlo, je to láska na celý život… Teď mám doma 3 koně, z toho jednoho a půl mých. :D Bessy máme v bezplatném pronájmu. Mám je doma, tudíž s nimi pracuji, trávím s nimi hodně času a sleduji jejich chování. Chyběly mi ty staré časy, kdy jsem psala na facebook "Dneska jsem byla za Bessy, byly jsme na vyjížďce. Co dneska vy?". No nevím zda mi chybělo přímo tohle. Spíš mi chyběl pocit, že se s někým dělím o mé zkušenosti, že někomu něco předávám. V té době se tomu tak opravu říkat nedalo. :D Zároveň mi chybělo psaní divných článků tady na blog a vypouštět moje úvahy do světa. Napadlo mě tedy, proč to nedát nějak dohromady? Už dlouho se k tomu odhodlávám, ale až dnes jsem se dokopla. Takže mám v plánu tenhle blog oživit a psát o mé práci s koňmi. Mám doma mladého 2,5 letého koně. Na jaře mám v plánu začít přípravu na obsedání a napadlo mě podělit se o to, jak to celé probíhá, co vlastně dělám a jaké mám z toho pocity. Občas vám pomůže vypsat se z něčeho, například z neúspěchu. Chtěla bych tak někomu i případně pomoct. Myslím to tak, že někomu pomůžou moje "praktiky", někdo se inspiruje mou prací. Nebo se jen někdo zabaví čtením. :) Nevím, jestli budu psát jen o koních, to asi ne. Ještě popřemýšlím, jak to všechno udělám.
Na závěr bych ještě chtěla říct… I přesto, že mě to k psaní mých poznatků a předání zkušeností, táhlo už dlouho, nechala jsem se inspirovat u bývalé majitelky mé Varrisky, Nikči. :) Je to skvělý člověk a pro své koně toho obětuje mnoho.
Na podpisem musím ještě popřemýšlet, protože Laura se fakt nejmenuji. :D To zatím bude muset stačit.
Laura se nejmenuji.